Očistec trhu:"Čtení je do značné míry Rorschachův test." Peter GAY (Peter Joachim Fröhlich, 1923-2015)

Nový kapitalismus se stal světonázorem. Hospodářství mu již nestačí. Chce ovládat náš život a naše myšlení.

Kapitalismus změnil svou tvář. Doba jásotu z roku 1989, kdy byl rozpad socialistického tábora všeobecně oslavován jako vítězství svobodného tržního hospodářství, se dnes jeví jako velmi vzdálená. Jenom konzervativní sociolog Niklas Luhmann, který jistě netrpěl nostalgií po socialismu, tenkrát nechtěl mluvit o vítězství: mínil, že se snad nanejvýš lze odvážit formulace, že socialismus se zhroutil dříve než kapitalismus.

O prorockých kvalitách tohoto tvrzení se už s Luhmannem, který mezitím zemřel, nebude možno přít. Je ovšem jisté, že souhlasná podpora kapitalismu všude na světě – a to také v západních zemích, odkud vzešel – dramaticky poklesla. Jisté je také to, že kapitalismus už není výlučně problémem levice. Všichni autoři, na něž jsme se v rámci naší série „Budoucnost kapitalismu“ obrátili, vědci, filosofové či spisovatelé, ať už z Evropy, Ameriky nebo třetího světa, ať konzervativního, liberálního nebo levicového zaměření, byli zajedno v tom, že v kapitalismu, který Západu po desetiletí dopřával pohádkový blahobyt, lze dnes spatřovat už jen ohrožení.

I podnikatelé se považují za oběti systému

Dokonce i hospodářští předáci, kteří starostlivě pokyvují hlavami v televizních besedách, nás věrohodně ujišťují, že jsou vydáni napospas systému volného trhu a nemají žádný prostor pro vlastní rozhodování. Nechtějí masově propouštět, ale zhodnocování kapitálu to vyžaduje; nechtějí přesouvat pracovní místa do zahraničí, leč hospodářská soutěž si to vynucuje; nechtějí zavírat nebo tunelovat firmy, ale burza to svým neúprosně upřeným pohledem na kursy akcií bohužel činí nevyhnutelným.

Je to udivující situace. Líčení kapitalismu jako systému nevyhnutelných tlaků bylo v minulosti vždy věcí jeho levicové kritiky. Co dnes vede podnikatele k tomu, aby přebírali marxistický popis? Jde o pouhý řečnický trik sloužící k delegování vlastní odpovědnosti za systém? Nebo se snad sami začínají cítit obětmi onoho odcizení, spočívajícího v tom, že musí pořád dělat něco jiného, než vlastně chtějí?

Sociální filosof Hartmut Rosa z Jeny navrhl nedávno minimální definici klasického marxistického pojmu odcizení, která přítomnou situaci dobře vystihuje: Každý, kdo se pohybuje na kapitalistickém trhu, se v zájmu vlastního přežití cítí být nucen dělat něco, oč by mimo rámec trhu nikdy neusiloval. Nikdo nechce ničit životní prostředí, ale nutnost snižovat výrobní náklady ho k tomu nutí; každý chce, aby se pomáhalo těm, kdo ve společnosti zaujímají pozici poražených, avšak nezbytnost snižovat sociální výdaje vede stát k tomu, je vytlačit; všichni trpí hysterickým rozvojem technologických inovací, leč konkurence nutí výrobce vyrábět stále nové zboží.

Toto zmenšování prostoru k jednání směrem k nule však právě bylo klasickým argumentem levicové kritiky systému. Levici šlo o svržení systému jako celku, protože dobře míněné domluvy, sociálnědemokratické reformy a morální apely proti jeho zákonitostem nic nezmohly. Dobrý marxista vždycky věděl, že podnikatel není špatný člověk, nýbrž někdo, kdo nemůže jednak jinak, než jak to vyžaduje systém.

Tradiční obhájci kapitalismu tento systémový charakter naopak popírali. Řeči o nevyhnutelných dějinných procesech nebyly v jejich očích ničím jiným, než vratkými dějinně-filosofickými konstrukcemi. Nikdy by nebyli netvrdili, že veškerá politická vůle a politická morálka musí kapitulovat před logikou kapitalismu.

A dnes? Co se přihodilo, že sociální demokraté, jejichž historickou zásluhou bylo zkrocení kapitalismu, dospěli k názoru, že je systémem, který už se nedá zkrotit? Co nový kapitalismus natolik změnilo, že ho i jeho zastánci ba i ti, kdo na něm vydělávají, prožívají jako donucení?

Je to globalizace. Tak zní obecně přijímaná, leč při bližším pohledu vskutku pozoruhodná odpověď. Globalizace totiž v této souvislosti neznamená nic jiného, než rozšíření tržní konkurence přes národní hranice do světa. Nejlevnější producenti bohatých zemí konkurují s ještě levnějšími producenty zemí chudých. To ovšem zprvu znamená jen růst kapitalismu. Mohl už jen tím změnit svoji tvářnost? Nebo jeho rozšíření na nerozvinuté země znamená, že se jako celek propadl do své rané vývojové fáze, odpovídající oné, kterou popisuje klasický marxismus?

Přijměme na chvíli domněnku, že kapitalismus je skutečně systémem, který vše co lidem přináší, přináší nevyhnutelně – pak by jeho budoucí šance vyhlížely špatně. Nelze totiž mít za to, že by občané rozvinutých zemí, kteří už kapitalismus jednou zkrotili, přijali jeho regresi do nezkrotné fáze bez odporu. Založení německé levicové strany mimo sociální demokracii je jenom prvním znamením politické nevůle, která by záhy snadno mohla nabýt předrevolučních forem.

Přijmeme-li naopak názor, že kapitalismus žádným systémem není a že veškeré jeho nároky nemají povahu vnucování – co pak? Pak by řeči o systémových tlacích byly pouhou ideologií, příbuznou komunistické propagandě, jen s tím rozdílem, že tentokrát tak promlouvají obhájci volného trhu a kapitál sám, kvůli zastrašení společnosti a trvalému zvyšování míry zisku.

Zákony trhu mají platit jako přírodní zákony

Tato možnost může na první pohled působit jako výplod naivní podezřívavosti. Existují však pro ni některé překvapivé indicie. Patří mezi ně světonázorová nadprodukce, kterou přinášejí noví ideologové. Při svých pokusech imunizovat tržní hospodářství proti každé formě kritiky jdou ještě o krok dále než Marx, totiž když pojednávají o principu konkurence jakoby o přírodním zákonu.

Pravidla volného trhu jim nejsou pravidly, která si dala společnost (a která by tedy společnost mohla také zase zrušit), ale věčnými silami srovnatelnými s gravitací, proti nimž je nesmyslné se vzpírat. Země, která na svém teritoriu omezuje soutěž, prohraje v soutěži s ostatními zeměmi.

Podle tohoto vzorce vysvětluje nový ekonomismus veškeré společenské jevy, dokonce i v oblasti kultury (vzestup a pád uměleckých žánrů) a vzdělávání (zánik klasických gymnasií). Jinými slovy: podšívkou kabátu nové tržní ideologie je darwinismus té nejjednodušší sorty. V takové perspektivě probíhá rozvoj lidské kultury neřiditelně jako evoluce.

Takovéto tvrzení o věčných zákonech, na jejichž základě lze předvídat budoucnost, je ovšem podle klasické definice Hannah Arendtové bytostným znakem všech totalitních hnutí. Ta činí morální rozvažování v jakékoli formě zbytečným; to, kdo bude obětí a kdo vítězem, je totiž podle těchto zákonů dáno předem. Zániku k zániku odsouzených (neduživců na trhu) nelze zabránit, lze jej jenom urychlit, asi tak jako chtěli nacisté urychlit zánik udajně rasově méněcenných národů nebo bolševici zánik takzvaně odumírajících tříd.

Tato vůle k akceleraci je dalším symptomem, který ideologové neokapitalismu sdílejí s totalitními hnutími minulosti. Rozhodně nechtějí jenom přihlížet, jak se vítězný příklad západního výrobního způsobu sám od sebe šíří po světě. Jeho šíření má být spíše popoháněno vyděračsky vnucovanými úmluvami o volném trhu a – v případě obzvláště zarputilých zemí – také válkami. Nebylo nic příznačnějšího, než triumfální ryk provázející v amerických médiích obrázky Afgánců se žvýkačkou, Coca-Colou a tranzistorovým rádiem; chvilku to vypadalo, jakoby původní válečný cíl – osvobození od teroristického režimu – bledl před vítězstvím západní konzumní kultury.

To bylo ovšem jenom zdání. Pro kapitalistickou ideologii totiž osvobození Afgánců fakticky přišlo už s produkty, které jim předtím byly odepřeny. To totiž také spojuje nový ekonomismus s totalitním hnutím: káže přirozeně nejen nároky a obtíže, ale nakonec také příslib. Jeho příslib svobody, demokracie a blahobytu ovšem neplatí pro každého, ale jen pro ty, kdo se podřizují hospodářskému programu, tomuto zdroji veškerého štěstí.

Takovéto spojení věčného s nahodilým, univerzálních lidských práv s partikularitou moderní formy hospodářství, a zatemňující opomíjení historického vývoje, který může opravňovat ideu demokracie před kapitalismem, je také (stejně jako všechno překrucování pravdy) příznačné pro ideologický charakter ekonomismu. Ten zkusil také tvrdit, že kapitalismus sám je už demokratickým zřízením, protože konzument hlasuje pokaždé, když platí v obchodě u pokladny a trh si tedy už ve vlastním zájmu nemůže dovolit žádnou diskriminaci.

Suverénní zatemnění okolnosti, že kapitalismus doposud skvěle prospíval také v diktaturách a apartheid v Jižní Africe pro něj nepředstavoval vážnou překážku, ukazuje snad nejzřetelněji, že tu nejde o empirii, ale o demagogii. Tvrzení, že vláda lidu spočívá už v konzumu, nemá daleko k bolševické argumentaci, podle níž jsou parlamentarismus a právní stát zbytečné přísady, neboť vláda lidu je již uskutečněna lidovou formou vlastnictví.

A vskutku se propaganda Bushova režimu, hlásající vývoz demokracie, nikterak nespokojuje se zřízením demokratických institucí – každopádně ne, pakliže se nerozhodnou ve smyslu nespoutané hospodářské soutěže. Americký pokus otevřít volnému obchodu všechno, co dříve organizoval a kontroloval stát, včetně vzdělání, zásobování vodou a dopravní infrastruktury, dokazuje, oč skutečně běží: o impérium, které chce celému světu vnutit svůj obraz, nejen demokracii, ale také svůj způsob života a hospodářství.

Boj soukromého hospodářství proti státu

Nový kapitalismus je totalitním hnutím i v tom, že nemůže nebo nechce dojít klidu, dokud se nezmocní celého světa a nevloží do soukromých rukou všechno, co bylo doposud podřízeno státní nebo občanské kontrole. S touto zběsilou vůli k sebereprodukci a k srovnání všech rozdílností se setkáváme přímo v centru známého zkoumání Hannah Arendtové v knize „Původ totalitarizmu“ (1955). Patří sem zvláštní nepřátelství jež vůči státu chovají totalitní ideologie, které samy sebe nikoli náhodou chápou raději jako hnutí než jako strana. Vše, co je nějak svázáno a kontrolováno pravidly, a tudíž statické, se musí před dynamickým principem hnutí rozplynout. Vše individuální, určené tradicí, kulturně zvláštní a odporující, má projít kapitalismem jako očistným ohněm, aby tu nakonec byl jediný, jednotně zformovaný a vykoupený svět.

Je ovšem nemilé, a to i pro souvěrce, že se nikdy nedá říci, kdy hnutí dosáhlo naplnění svých cílů. „Ti, kdo se vydávají na pochod, aby vnutili světu svůj obraz, se nespokojí s podřadným portrétem. Nepodařená kopie jich samých je povzbudí k tomu, aby kopii roztrhali a začali znovu od začátku“, napsal indický spisovatel Amitav Ghosh v naší sérii. Dalo by se navázat s Hannah Arendtovou: „Neomezený proces věčné akumulace moci, který umožňuje a trvale živí expanzi pro expanzi, potřebuje stále nový materiál, aby se obnovoval a nezastavil.“ A nebo znovu Amitav Ghosh: „Spojení kapitalismu a impéria znamená program permanentní války – představa, kterou se kdysi opájeli trockisté a kterou si nyní znovu osvojili ti neokonzervativci, kteří vymysleli projekt nového amerického století.“

Nejde ostatně, pokud chceme dále sledovat princip totalitního panství, vůbec o dosažení cílů, ale o prvek stálé nejistoty, která lidem spolehlivě zabrání vytvořit si konečný úsudek a tak třeba přejít k aktivnímu odporu. To je důvodem osobitého nepřátelství, které nový kapitalismus chová vůči kultuře. Všude by chtěl podvázat intelektuální a potenciálně kritické formy vyšší kultury ve prospěch tupé masové zábavy (údajně proto, že vyšší kultura není konkurenceschopná). „Důsledné potlačování vyšších forem duchovní aktivity moderními vůdci mas“ má ovšem podle Hannah Arendtové „hlubší důvody, než přirozený odpor ke všemu, čemu člověk nerozumí. Totální ovládání nemůže připustit svobodnou iniciativu v žádné oblasti života.“

Docela obdobně popsal v naší sérii americký sociolog Richard Sennett ochromení každého samostatného podnětu jednání: „Nová nejistota není vůbec jenom nechtěným důsledkem nestálých trhů; je v novém kapitalismu naprogramována. Není nechtěným nýbrž chtěným prvkem.“ Ba ještě více: vězí hluboko v organizační struktuře moderního podniku s jeho plochými hierarchiemi a neustálými změnami na vedoucí úrovni.

„Neustálé čistky, náhlé vzestupy a pády v profesionální kariéře, zabraňují zapracovat se, rozvíjet spolehlivé profesionální zkušenosti“ – to už nepíše Richard Sennet o novém kapitalismu, ale Hannah Arendtová o sovětské byrokracii za Stalina.

Ploché hierarchie jako element totálního panství

Užitek z takových struktur, v nichž „mezi nejvyšší instancí, vůdcem a ovládanými neexistují žádné spolehlivé mezivrstvy“, je nabíledni: Tím, že „chybí jakákoli zajištěná hierarchie zůstává diktátor absolutně nezávislým na všech podřízených a může kdykoli činit mimořádně rychlé a překvapivé zvraty ve své politice.“ Nahradíme-li vůdce (či diktátora) podnikatelem, a politiku podnikatelskými cíli, dospějeme k dost přesné charakteristice firmy, která se může na trhu pohybovat flexibilně podle měřítek shareholder-values, to znamená skokově, nespoutaně a bez jakýchkoli ohledů
na spolupracovníky nebo na zákazníky.

Touto možná nejpříšernější, protože vnitřní, proměnou, která nový kapitalismus dokonce i na jeho produkčních lokalitách přivádí do blízkosti totalitních hnutí, můžeme náš přehled asi uzavřít. Paralely jsou zřejné. Nadhazují ovšem otázku, proč se kapitalismus, který si ve svých dosavadních dějinách vystačil bez zastrašování a ideologických spasitelských příslibů, musí uchylovat ve své poslední etapě k hrubým propagandistickým lžím a utopickým programům.

Leckdo datuje zvrat rokem 1989 a koncem socialistického vyzyvatele, který po desetiletí nutil kapitalismus nasazovat si lidskou tvář. Kapitalismus tedy jen odhodil masku? Stejným právem by se dalo říci, že si teprve teď nasadil masku rozšklebenou. To se pak ale nestalo roku 1989, nýbrž až se zhroucením „nových trhů“ v roce 2000 a s útokem islámských fundamentalistů na World Trade Center, tedy v okamžiku, kdy se stalo zjevným, že by také kapitalismus mohl zaniknout a že každopádně má nepřátele, vnitřní i vnější, se kterými se nelze vypořádat dobře míněnou domluvou. Nebyl by to první imperiální systém v dějinách, který se v okamžiku zániku ukázal jako zlo a jako nebezpečí pro civilizované lidstvo.