K čemu filosofie?:"Čtení je do značné míry Rorschachův test." Peter GAY (Peter Joachim Fröhlich, 1923-2015)

1) Karel KOSÍK Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda
2) Karel KOSÍK Pražské jaro, „konec dějin“ a šaušpíler

Karel KOSÍK Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda

Kdyby žil v naší době Goethe, řekl by jednoho dne Eckermannovi: Poslouchejte pozorně, prozradím vám velké tajemství evropských dějin. V převratech a revolucích bojoval lid na barikádách, povalil starý režim, ale plody vítězství sklízeli jiní. Lid se opozdil, uvolněný prostor okupovaly a pro své partikulární interesy využily síly, které se dovedou včas organizovat a bleskurychle obsazují funkce, vysoké posty, výnosná místa, vlivné pozice. A tak po každé takové změně provázené počáteční euforií následuje dříve či později vystřízlivění, zklamání, skepse a také, na neštěstí, lhostejnost. Ale nastupuje také příhodná chvíle pro přemýšlení, z něhož se mohou zrodit osvobozující projekty nebo velká umělecká díla. Nezbytným předpokladem všech vizí a tvořivých imaginací je ovšem analýza, neboli umění číst.

* To by tedy řekl Goethe. Co byste k jeho názoru dodal vy?

Podpořil bych jej. Mizérie dneška je v tom, že lidé neumějí číst, a proto neumějí ani žít. Modernistický analfabetismus je nutí živořit uprostřed komfortu a záplavy informací. Filosofie tuto dobovou pokleslost zkoumá a popisuje. Filosofie je trojí umění: umění číst, umění ptát se, umění žít. Toto umění není uměleckou činností, ale zručností a dovedností ducha. Také filosof je (pouze! ta vznešenost, ta pocta) řemeslník, prochází léty učednickými a tovaryšskými; teprve svým dílem, analýzou zkušenosti své doby a skutečností vcelku, dokazuje, že je hoden výučního listu a může se připravovat na zkoušku mistrovskou. Na rozdíl od jiných odborností, jako orat, léčit, zhotovovat stoly a rakve, komponovat, je řemeslnost filosofická univerzální, patří k podstatě člověka. Všude tam, kde umění ptát se, umění číst, umění ­ žít v pravdě ­ upadá v zapomenutí nebo je vytlačí náhražky, ohrožuje se sama lidskost člověka.
Filosofie začíná údivem, ale rodí se také z otázky a rozpaků. Základní moudrost Sokratova zní: dokud jste se nás neptali, domnívali jsme se, že víme, co je pravda, krása, čas, demokracie, ale nyní, po vaší otázce, upadáme do rozpaků. Naproti tomu ideolog je vševědoucí, na libovolný dotaz má připravenou odpověď. Tato odpověď je nejen připravena, je již hotova, je zhotovena z ideologických předpokladů, je produkt ideologické konfekce. Ministr ví předem, co odpoví, jeho funkci nesluší, aby upadal do rozpaků, ztratil by vážnost. Ale co nepřísluší ministrovi, je privilegium filosofa, který se nestydí, že do rozpaků vždy znovu upadá, že si neví rady, a jde proto na poradu, radí se. S kým se radí? Bytostným určením já je rozhovor. Já je rozhovor, nikoli konverzace. V konverzaci nikdo neposlouchá druhého, prosazuje pouze svoji duchaplnost, vtipnost, zasvěcenost, informovanost. Já je rozhovor, kdy jedno já hovoří, druhé naslouchá, jedno se ptá, druhé odpovídá, a tak se střídají v otázkách a odpovědích, vedeni jediným záměrem: dopátrat se pravdy. Ale já, které se ptá, a já, které odpovídá, nejsou dvě rozdílné osoby, jsou jedno já, jež se ustavuje v rozhovoru. Tím se já odlišuje od TRHu, kde každý prosazuje svůj názor a vnucuje druhému své mínění.

* Kdyby na mně někdo chtěl příklad intelektuála, jmenoval bych spontánně vás. Přijal byste toto zařazení? Čím intelektuálové vlastně přesvědčují? Co zmohou v dnešní době?

O „velkém českém intelektuálovi 15. století" jsem hovořil na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Dnes bych volil jiná slova. Vzdal bych poctu dobrému a statečnému křesťanu. Dějinná velikost tohoto muže je nesporná, trvá a přetrvá věky. Proto ji žádné rozhodnutí prošetřujících komisí nemůže zpochybnit, umenšit ani zvětšit. Výrok z roku 1996, že „Hus kázal bludy" nebo mínění, čím je kdo výše v církevní hierarchii, tím blíže má k Bohu, považuji za podařený příspěvek k soudobé české frašce.
Když vzdělanci nejsou věrni svému určení, poslání, řemeslu, a hrají si na spasitele, zachránce, věštce, nebo klesnou ještě níže, aby se po vzoru filmových hvězd producírovali v masmédiích, v takových chvílích pokleslosti se jako východisko z nouze nabízí téma: úloha intelektuálů ve společnosti. Pořádají se sympozia, konference, kongresy, kde se intelektuálové předhánějí v duchaplných sentencích, co soudí sami o sobě, jak hodnotí a oceňují svoji roli. Obdivně se zhlížejí sami v sobě, oslnění slávou či popularitou se zálibně zaposlouchávají do svých projevů, připadají si důležitě. Propadli narcisismu a proto špatně odhadují situaci, přeceňují svůj význam, opájejí se představou, že se zapisují do věčných análů dějin, ve skutečnosti se pouze upisují povrchní dočasnosti. Také významní autoři se dopouštějí omylů, když srovnávají nesrovnatelné. Ve fiktivní hře historických osobností (Rollenspiele) vystupuje u Dürrenmata Walesa v roli Husa. To je ovšem velké nedorozumění, Hus není Walesa, Walesa není Hus. Jejich konce, a proto i počátky, se rozcházejí.
Vzdělanec dokumentuje svoji vzdělanost, když překračuje omezenost intelektuálské sekty. Vzdělanec prokazuje věrnost vzdělanosti, umí-li napsat: „Svět haní, co je v člověku nejkrásnější... Kdo se nežene s obecným stádem za korytem, toho křižuje." „Jsme-li žebráci, nabývá svět pro nás docela jiný význam" (velká česká spisovatelka píše tuto větu německy).
Jako produkt své doby usiluje dnešní intelektuál o zviditelnění, neboť již neví, že podstatou člověka je: být, nikoli předvádět se.

* Připisujete slovu „zviditelnit" nějaký zvláštní význam, který vypovídá něco charakteristického o současné době?

„Zviditelnit (se)" patří k nejčastějším rčením ve slovníku dnešní vládnoucí vrstvy. Je poučné srovnat řeč svržené byrokracie se slovním projevem dnešních vladařů. Správci reálsocialismu čerpali své názvosloví ze zastaralé techniky a technologie 19. století: železné zákonitosti dějin, převodové páky, inženýři lidských duší, ale také Baník Ostrava nebo Lokomotiva Plzeň.
Dnešní establishment drží krok s pokrokem, proto si oblíbil termíny z oblasti optiky a divadelnictví: politická scéna, spektakulární případ, politické spektrum, katastrofický scénář, vysílat signály, zviditelnit se. Politici a žurnalisti, vždy dobře informovaní, nevědí, co na sebe nevědomky prozrazují, jakou utajovanou důvěrnost doby (top secret) vyzrazují, když se přidržují tohoto slovníku a nedovedou se z jeho zajetí vyprostit.
Musíme vzít za slovo slova používaná vládnoucí elitou a zaposlouchat se, co vlastně říkají. Kdo se zviditelňuje, dává najevo, že chce být stále na očích, přeje si být středem pozornosti, pokouší se na sebe strhnout pozornost publika, a tak hrát důležitou roli, Kdo se neukazuje, z médií vypadl nebo z nich byl vyřazen, klesá na okrajovou veličinu, stal se stínem. Být, znamená předvádět se a zdát se. Zdánlivost je reálná, bytí je neskutečná abstrakce.
Centrální figurou doby je šaušpíler. Jeho nástup ohlašuje zánik kultury. Kultura vytrhuje ze zaběhanosti, samozřejmosti, zapomnětlivosti (rozpomeň se, člověče, kdo vlastně jsi), běžnosti, rutiny, a nabízí poetický pobyt na Zemi. Osvobozuje lidi z prostředí, v němž zahrnuti komfortem, ve spěchu za kariérou, majetkem, funkcí, živoří. Kultura znamená: je čas smutku a čas radovánek, čas práce a čas odpočinku, čas boje a čas smíření, ale epocha šaušpílerů tuto osvobozující diferenci ruší, všechno se slévá do šedi, nerozlišenosti, lhostejnosti. Dnes se šaušpíler ukazuje (před kamerami), jak truchlí nad rakví přítele, ale již nazítří se předvádí (před kamerami) v roli roztomilého společníka na veselce své dcery. Styl a rytmus života je diktován zvnějšku: kdo chce něco znamenat, musí mít imidž.
Imidž je (post) modernistická maska. Nastupuje jako náhražka za ideály a ideje, které přestaly platit, vyžily se. Imidž je vším a trůní nade vším, v mnoha případech vynáší více než restituovaný činžovní dům. Dobře zhotovený imidž, imidž na míru, má cenu zlata.
Kdo se zviditelňuje, vytváří (jako umělec) svůj vlastní obraz (portrét) a předkládá ho veřejnosti. Společnost se mění na hru obrazů (imidž), zastupujících a nahrazujících skutečné lidi. Velkou oblibu získává nová společenská hra ­ hra na obrazy. Společnost se mění na hru na obrazy, na hru obrazů, na komunikaci mezi obrazy.
Imidž vzniká sloučením dvou různorodých prvků, zviditelnit se a být udělán. Vychytralý advokát, který pochopil „ekonomickou transformaci" jako vítanou příležitost k vlastnímu obohacení, a skupoval včas lacino nemovitosti, aby je v pravou chvíli draze prodával, vystupuje náhle v mediální úpravě („udělán") jako zásadový člověk s vyvinutým smyslem pro spravedlnost. Ze snaživého úředníka udělají masmédia přes noc významného politického lídra. Málo známou novinářku povyšují masmédia skokem na devátou či patnáctou d á m u země, (republiky, monarchie, impéria), dotyčná osoba propůjčenou roli přijímá, vžívá se do ní a hraje si na dámu.
Zde se ukazuje zásadní rozdíl mezi šaušpílerem a hercem. Herec si nehraje na panovníka či žárlivce, ale ve vymezeném prostoru, na divadelní scéně, hraje, tj. představuje krále, Hamleta, Mefistofela. Naproti tomu šaušpíler mění skutečnost na svoji scénu, producíruje se na ní, zahrává si s tím či oním, hraje si na rozšafu, znalce, proroka.
S aktéry, které má k dispozici a jež ovšem pro svoji potřebu (hru) produkuje, může dnešní epocha sehrát pouze frašku, nikoli tragédii nebo komedii. Vybavena nejmodernější technikou je schopna všeho, chybí jí však smysl pro vznešenost, humor a sakrálno: je pouze fraškovitá. Fraškovitost tvoří nejniternější obsah její prázdnoty.
Po krátkém pobytu u moci stojí dnes vládnoucí garnitura v Čechách před bedlivým zrakem národa jako pověstný opuštěný, bezradný „kůl v plotě". Tváří se však, jakoby měla situaci „pevně v rukou". (Jakobysmus je součást frašky). Kde je Jaroslav Hašek, aby popsal tuto epizodu národních dějin?

* Kritické myšlení, kritická reflexe doby, zřetelný odstup od vládnoucí moci patří tedy nepochybně ke znakům intelektuálů ­ umělců, publicistů, filosofů, politologů, sociologů a řady dalších. Jak si vysvětlujete bezvýhradný příklon mnohých vašich kolegů z disentu k nynějšímu establihmentu? Kam zmizel jejich kritický důvtip, s nímž přes dvě desítky let ostře poměřovali zdejší společnost? Nenavazují tím na svou příslušnost k establishmentu před rokem 1968 a jen se změnily formulace?

Před časem vyslovil pozoruhodný názor maďarský spisovatel a disident György Konrád: Kdo chce demokracii, musí přijmout jako přívažek také kapitalismus. Maďaři byli často odvážnější než Češi (1848, 1956), a proto nepřekvapuje, že vzdělanci v Budapešti hovoří otevřeně o kapitalismu, zatímco jejich pražští kolegové nepřišli tomuto termínu dosud na chuť. Čeští humanisti mají slovo kapitalismus v takové ošklivosti, ekluje se jim, že by je nevzali do úst. Zvláštní laskavou pozornost však věnují třem magickým písmenům, jejichž souhrn pro ně znamená svět: TRH. Vychvalují TRH, protože přináší prospěch všem, bohatým i chudým. Ale charakteristikou dnešní doby není trh, nýbrž kapitalistická globalizace, planetární nadvláda superkapitálu. Kdo směšuje trh s kapitalismem, popírá existenci superkapitálu jako planetární mocnosti. Pro SUPERCAPITAL je trh pouze podřízeným prostředkem jeho fungování. Kdo vyzvedá trh, aby za jeho zády skryl existenci superkapitálu, propadá mystifikaci a také ji, vědomě nebo nevědomky, rozšiřuje. Planeta je řízena giganty, pod jejichž správcovstvím (nebo šafářstvím) přestává být svět světem, klesá na polo-svět, transformuje se na fungující systém, do něhož jsou lidi i příroda zapojeni jako jeho poslušné příslušenství.
Co jsou proti moderním gigantům (General Motors, I. G. Farben, Shell), zápasícím mezi sebou o trhy a profity, velikáni antické filosofie, Herakleitos, Platon, Aristoteles, kteří vedli spory o smysl bytí: gigantomachia peri tés úsias?
Ale pojmenovaní, viditelní, přičinliví moderní giganti jsou pouhými vykonavateli příkazů giganta skrytého, anonymního, nepojmenovaného, nejvyššího, giganta gigantoviče, který nahradil neviditelnou ruku trhu. Nikoli již ruka-duch, ale anti-duch vládne a přikazuje, transformuje lidi, přírodu, dějiny na své podřízené při vítězném globálním tažení planetou. Manažeři těchto gigantů žijí v iluzi, že jsou aktivní pouze jako odborníci v ekonomii, financích, řízení, ale nevědí, že kromě toho a nad to vykonávají také činnost jinou, která jejich rozumu uniká.
Planetární gigant, SUPERCAPITAL, trpí a toleruje demokracii, pokud se mu nestaví na odpor. Ve vztahu k demokracii není kapitalismus přívažek, který prodavač přibaluje k žádanému zboží, dává na váhu a společně váží, ale zátěž a závaží, strhávající dolů, olověná koule, vylučující vzlet a skok. Demokracie nežije se soudobým kapitalismem v dobrovolném svazku a přirozené, rovnoprávné koexistenci: SUPERCAPITAL limituje demokracii, snižuje ji na demokracii polovičatou, která si s mnohými základními problémy dneška neví rady. O takové demokracii Popper správně říká: lid ani občan nevládnou. Ale vládnou vlády? Nebo pouze spravují ­ jako manažeři, šafáři, pověřenci, údržbáři ­ planetární velkostatek skrytého anonymního vladaře, který ze zákulisí diktuje lidstvu, jak má žít, resp. živořit v komfortní prázdnotě?
Význam, ale také historická omezenost disentu je v tom, že spolu s obnovením demokracie restauroval kapitalismus. Jan Patočka již nestačil říci své poslední slovo: znamená členství v Chartě 77 souhlas s restaurací kapitalismu a patří kapitalismus k věcem, „pro něž stojí za to trpět"? Bývalí kritici establishmentu se proměnili na apologety svého režimu. Nedochází jim, že v kohabitaci se soudobým kapitalismem (superkapitálem) může demokracie fungovat pouze jako „lidovláda" omezená, limitovaná, polovičatá, navíc zevnitř podrývaná novou vrstvou ­ lumpenburžoazií.
Restaurace kapitalismu: umrlci vstávají z hrobů a jako přízraky, strašidla, rozpoutané majetnické instinkty znovu poznamenávají osudy lidí. Jaká podivná spravedlnost přichází na svět v restitucích a privatizačních aktech, v rozdělování, rozprodeji, výprodeji, rozkrádání majetku, jehož nominálním vlastníkem byl (nebo nadále zůstává!?) ­ národ? Vlastnil národ tento majetek právem nebo se dopouštěl krádeže? Nebo jej vlastnit nemohl (a nesměl), protože národ je ­ jak říkají modernisti ­ romantická fikce?
„Ropuší chamtivost" zbavuje lidi soudnosti a vrhá je do trapných rolí. Na běžícím pásu se vedou zatvrzelé spory o majetek, který je plodem cizí, nikoli vlastní práce či podnikavosti. Syn proti otci, soused proti sousedovi, podnikatel proti podnikateli napřahuje nůž kvůli majetku, jako za starých časů. Mor chtivosti, hamižnosti, parazitního konzumu zachvacuje společnost, proniká až do jejích špiček, rozvrací i takzvané lepší rodiny.
Kdo krade v Čechách? Není komické, že si politici musejí udělat výlet do zahraničí, aby se v nahodilých setkáních s cizinci dozvěděli, co se děje v jejich zemi, a vracejí se domů s truchlivou zvěstí: V Čechách se hodně krade! Kradou taxikáři, číšníci, jakási podivná havěť, Romové? Ale co jsou tyto drobné podvůdky, vyčíslitelné v tisících, proti velkorozkradačům, kteří ve svých živnostech operují s milióny a miliardami, a spravedlnost je na ně krátká?
My, kteří blahořečíme svým rodičům, že nám odkázali poctivost, v níž je čest demokratů, a nezatížili naše životy břemenem latifundií, obchodních domů, bankovních kont v cizině, my „nemajetná pakáž", pro niž skládal verše Karel Toman, nikomu nic nezávidíme a litujeme každého, jemuž majetnictví pomátlo rozum.
Minulý režim si přisvojil označení socialismus a schovával se za dělnickou třídu, ve skutečnosti obojí zprofanoval a vyloučil ze hry. Dnešní režim nemá odvahu představit se pravým jménem, skrývá se za vývěsku „neutrálního" trhu, s přívlastkem nebo bez něho. Současná oficiální ideologie odsuzuje reálsocialismus a s ním spojenou policejně byrokratickou diktaturu jako „komunismus", aby zakryla svou neokapitalistickou podstatu a ujistila se, že jí žádná alternativa nehrozí: v jejím mínění a verdiktu je Marx mrtev definitivně.
Pražské jaro muselo být ve své době násilně potlačeno, dnes se musí bagatelizovat nebo pokrývat zapomenutím: klíčily v něm zárodky dějinné alternativy.
Je podstatou života, že každou jednostrannost překonává, neboť není determinován jednou monopolní silou, ale žije a obnovuje se jako souhra různých sil. Kdo propadne jednostrannosti, stane se dříve nebo později zajatcem nepravdy. První československý prezident vyslovil roku 1919 moudrý postřeh, pochybuji, že by kterýkoli z dnešních politiků měl odvahu se s ním ztotožnit: „Nynější kapitalistický společenský řád je jednostranný a každá jednostrannost musí dříve nebo později končit." Demokracie není jednostrannost a vylučuje ji: nedá se redukovat na soubor záklopek, ventilů, pojistek, pístů, brzd, procedurálních pravidel, fungujících institucí. Rodí se ze základního postoje ke skutečnosti a kotví v otázce, k d o je člověk. Je člověk tool making animal, tvor, který prostřednictvím techniky a vědy, technovědy, ovládá přírodu, a život na Zemi si zařizuje jako své panství, nebo je zoon politikon? Antický výměr neříká, že se člověk kromě jiného (finance, sport, cestování) zabývá také politikou. Zoon politikon je živá bytost, nadaná řečí, která zakládá POLIS, neboli Obec. Založením Obce začíná na Zemi něco zcela nového, s člověkem a skrze člověka proniká do vesmíru nový počátek. POLIS, neboli Obec: vždy znovu rozehrávaná hra smrtelníků a bohů, Země a nebes, vždy znovu zakládané, ohrožované, obnovované součtverné dění.

* Někdy v první půli osmdesátých let píše Milan Kundera o střední Evropě jako o laboratoři soumraku. Nyní nám naši přátelé ze Západu říkají o svém přesvědčení, že pokud se objeví nějaká nová tvůrčí výzva, přijde z bývalých posttotalitních zemí střední Evropy. I vy v jedné své úvaze ohlašujete možnost, že „vyšlehne jiskra, z níž se zrodí v návaznosti na velké tradice nová kultura jako prostor vznešenosti, radosti a svobody". Můžeme tedy mluvit o současné střední Evropě jako o laboratoři světla?

Pokud nepřeslechneme významný ironický podtext slova „laboratoř" ve vztahu k dějinám a společnosti, jsme na stopě důležitému fenoménu dneška, a tím je lumpenburžoazie. Lumpenburžoazie není ojedinělý, izolovaný případ, ale společenská kauza, nikoli nahodilý jev, ale fenomén, v němž se ukazuje současnost vcelku i její ohrožení. Lumpenburžoazie se rekrutuje ze zbohatlíků, ale na rozdíl od svých vrstevníků normálních, slušných, spojuje své podnikavectví s mafiánstvím, podvodnictvím, s kriminálním podsvětím.
Dějinná laboratoř je pokusnictví nebo experimentování zvláštního druhu: lidé se o něco pokoušejí, zkoušejí své schopnosti a síly, podrobují se zkouškám života (utrpení, zklamání), ale propadají také nejrůznějším pokušením: podvádět, chvástat se, hnát se za slávou. Takto chápaná zkušenost (radikálně odlišná od pozitivistických koncepcí) nám umožňuje vidět dnešní dobu jako zápas nebo vzájemné zkoušení demokracie a lumpenburžoazie. Jsme v době zkušební, v níž lumpenburžoazie zkouší trpělivost a sílu demokracie, testuje si ji, a demokracie si na vztahu k lumpenburžoazii ověřuje (testuje), co vlastně je a jaké jsou její meze. V tomto zkoušení a pokoušení lumpenburžoazie zjišťuje, že demokracie na ni nestačí, že zákonodárství je děravé, úřednictvo zkorumpovatelné, soudy pomalé a všeobecná atmosféra doby taková, že se v ní daří spíše darebákům než slušným lidem.
Lumpenburžoazie je militantní, otevřeně antidemokratická enkláva uvnitř fungující, ale polovičaté a proto bezradné demokracie. Je výhodnější, říká a praktikuje „filosofie" lumpenburžoazie, být hochštaplerem, lupičem, násilníkem než slušným člověkem: podvodník počítá s tím, že spravedlnosti unikne. Rozdíl morálního a nemorálního mizí, považuje se za směšný přežitek minulosti: Můžeš být kariérista, lump, pedofil, křivák, zbabělec, ale vozíš-li se v mercedesu, uctivě před tebou smekají a dveře máš otevřené.
Lumpenburžoazie je nejen černým svědomím soudobé epochy a jejího anonymního diktátora, je také věrným, a proto zavrhovaným, zastíraným zrcadlem univerzálně se prosazující devastace. Na planetě se již realizuje v masovém měřítku grandiózní pokus (experiment, laboratorní zkouška): redukovat člověka na symbiózu bezmezné chtivosti a racionálního propočtu. Co je skrytou tendencí superkapitálu, vyjevuje v karikaturní nestoudnosti, přímočarosti a bezohlednosti lumpenburžoazie. Planetární ekonomie současného polo-světa ke svému chodu vyžaduje, a proto si prefabrikuje, tvora, někteří mu říkají „lidský faktor", vybaveného dvěma základními, doplňujícími se vlastnostmi: nikdy nekončící nenasytností a kalkulujícím rozumem. Morálka je zbytečná, ekonomicky neproduktivní a ztrátová. Na její místo, jako náhražka, nastupuje soubor dohodnutých pravidel (regulí) chování a jednání. Toto pokusnictví podrývá samy základy dějin, na nichž spočívá křesťanství, antika, osvícenství. Jsme na křižovatce.
Dnešní kapitalismus není jen výkonný motor chrlící nepřehlednou pestrost zboží, artefaktů, informací, požitků, je také, v určitém smyslu především, producentem prázdnoty a sterilnosti. Na jedné straně profity a komfort, na druhé straně ubožáctví ducha a duše, rub a líc jedné mince. Vyprázdněnost, nuda, drogy, porno, přisprostlost patří k sobě, pocházejí z jednoho zdroje. A lumpenburžoazie vyrůstá ze stejných „kořenů", tj. planetární vykořeněnosti, jako drogy, mafiánství, agresivita. Drogy ­ toť neuvědomělý výraz zoufalství mladých lidí z prázdnoty, kterou jim planetární systém vnucuje, servíruje, nabízí.
Svou pouhou nepostižitelnou přítomností vytváří lumpenburžoazie klima, v němž se podvody, korupce, machinace spolu s kriminalitou a drogami považují za normalitu. Tuto převrácenost přikrašluje pokleslá žurnalistika frázemi, že přece musíme platit daň za svobodu. Tam, kde veřejnou atmosféru doby ovlivňuje lumpenburžoazie, zakouší prostý občan (zcela nelaboratorně) svoji bezmocnost a stahuje se do soukromí. Novodobý Thrasymachos vítězí nad Sokratem.
V mnoha nejvyspělejších státech se kdysi také loupilo, vraždilo, znásilňovalo, a dnes? ­ uvádějí prognostici pokroku. Předkové byli piráti, pašeráci, raubíři, otrokáři, ale jejich potomci již patří k honoraci, a jako džentlmeni, mecenáši umění, diplomati, ctihodní bankéři rozšiřují slávu své země. Takový názor přehlíží, že někdejší zjevná a primitivní agresivita se v tomto století vnějšně zcivilizovala (používá techniku a vědu), ale v sublimované podobě trvá, např. v takové oblasti, jako je výroba a vývoz zbraní. Největší světový exportér vydělává na tomto smrtonosném artiklu 23 miliard dolarů ročně.

* Hlasy o osudové křižovatce lidské civilizace občas zablýsknou na mediálním horizontu jako vteřinové varování. Kam byste nasměroval potencionální zastánce demokracie před onou bezohlednou lumpenburžoazií?

Globální vládu nad světem nevykonává dnes tradiční kapitalismus jako historicky nejproduktivnější hospodářský systém, ale SUPERCAPITAL, který zasahuje všechny oblasti lidského života, má svoji ekonomii, svoji politiku, svoji morálku, svoji kulturu. Neomezuje se na výrobu zboží a zvyšování profitu, ale určuje povahu času, prostoru, pohybu, denně a masově transformuje svět na polo-svět, není tedy, jako Horův ocelový most, „veškeré metafyziky prost", je sám historickou podobou metafyziky.
Smithova „neviditelná ruka" a Hegelův světový duch vytvářejí metafyziku určité dějinné epochy, která již minula. Vstoupili jsme do časů zcela jiných, jejichž skrytým metafyzickým základem je planetární diktatura anti-ducha, rozrůzněného do množství neblahých duchů ­ strašidel, přízraků, fantasmagorií. Čas, který nás určuje, prostor, v němž pobýváme, pohyb ženoucí nás vpřed, tyto tři základní existenciály způsobují, že žijeme v záměně, produkujeme ji a prodlužujeme. Pokud neprohlédneme tento skrytý základ převrácenosti a nevstoupíme do resistence (odporovat zlu, nicht-mitmachen), setrváváme v nepravdě. Pokud si neujasníme pravý stav věcí, jsou všechny spory o zeštíhlení nebo posílení státu, o trh s přívlastky nebo bez nich, plytké ideologické hrátky, odvádějící pozornost od nejdůležitějšího: od potřeby nové orientace, od nutnosti zásadního obratu.
Planetární nadvláda této komandující instance nemůže být překonána žádnými (administrativními, organizačními, legislativními) opatřeními, ale také žádná (ochranná, zmírňující, dolaďující) opatření nezachrání lidstvo před jejím devastujícím nihilistickým působením. Je spojena bytostně se ztrátou míry, podstatnosti, smyslu, středovosti, ctnosti. To je smysl oné věty z roku 1968, často citované: Ekologie se domnívá, že stačí chránit životní prostředí. Filosofie soudí, že je třeba zachránit svět.
Žádná opatření, sama o sobě, nepomohou: komise, senát, ombudsman, mít situaci pod kontrolou, vládní usnesení, to všechno je povrchní a směšné, pokud nedojde k základní změně. K základní změně v postoji k přírodě, dějinám, času, pravdě a nepravdě, ke změně, obdobné té, kterou před dvěma tisíci lety přineslo křesťanství, a v nové době filosofie Descartova spolu s Francouzskou revolucí. Taková základní změna může vyrůst z kritického uvažování o tom, jaké osvobozující možnosti v sobě tají zcela moderní útvar, jímž je symbióza vědy, techniky, ekonomie.
Aby člověk neutonul v záplavě nekonečného množství informací, objevů, požitků, ale také bezmezné chtivosti, nerozpustil se v jejich nepřetržitém proudění jako nicotnost, musí se podrobit jednomu jedinému nejvyššímu příkazu, který jej osvobozuje. Franz Rosenzweig a po něm Emmanuel Lévinas vidí jedinou záchranu v příkazu lásky. Láska přikazuje, ale přikazuje ­ lásku. Aby lidé tento příkaz zaslechli a uposlechli jeho výzvy, musejí se (nejdříve? současně?) osvobodit od planetárního komanda, které jim jako smysl života vsugerovává žádostivost bez hranic a chladný propočet. „Otevřeno, nikoli jeskyně!", je opožděnou, ale do budoucnosti mířící a budoucnost připravující parafrází známého apelu: „Ježíš, ne Caesar!"
Doba je vymknuta z kloubů (out of joint), kdo ji dá do pořádku (put it right)? Kdo sjednotí banální se vznešeným, všední se svátečním, dočasné s trvalým? Nápravu věcí obecných přinese pouze umění, které sjednocuje, slučuje, ale neredukuje. Komenský, pozorný čtenář antických filozofů, považoval politiku za dovednost, která je mocna konjunkce (sjednocení) Země s nebesy, pozemského s božským. To je ovšem pravý opak toho, co provádí soudobý kapitalismus, který vznešené, velké, heroické, poetické strhává do přízemnosti a zapojuje do svých služeb, do fabrikace profitu a prázdnoty.

* Vaše Dialektika konkrétního z roku 1963 byla přeložena do mnoha jazyků a považovala se za nový pohled na Marxe. Už jste o něm sám hovořil, co pro vás znamená Marx dnes?

Marx patří do rodu velkých myslitelů, podobně jako Aristoteles, Descartes, Heidegger. Na rozdíl od oslavovaných, ale povrchních publicistů, kteří jej dnes (po kolikáté již?) pohřbívají a jejichž slohová cvičení upadnou za pár let v zapomenutí, budou se přemýšliví lidé vždy znovu vracet k jeho dílu, prostudují si úvahy o zbožním fetišismu a každá generace tam pro sebe objeví nové podněty.

* Ve vašich studiích často mluvíte o demontáži národa. Jak tento jev souvisí s rovněž zmiňovanou demontáží ducha? Nepřináší tato kombinace přece jen příliš pesimismu do českého prostoru blížícího se konce tisíciletí?

Na rozdíl od roku 1918, kdy společný stát Čechů a Slováků vznikl zakladatelským aktem (důležitou roli hrál domácí odboj a stotisícové dobrovolnické vojsko v zahraničí), přišla Česká republika na svět spěšným paktem partajních špiček, bez souhlasu občanů, nikoli z jejich vůle. Národ byl postaven před hotovou věc: vláda demonstrovala svůj osobitý styl vládnutí, a povzbuzena úspěchem, zůstane mu věrna i zítra, až rozhodne o vstupu do NATO. U zrodu dnešního státu nebyla idea, idea Palackého, idea Masarykova, ale kombinace (cynického) pragmatismu s (planým) moralizátorstvím. Kde chybí myšlenka, uvolňuje se prostor nepřetržitému ideologickému blábolu. Krátkozraký oportunismus bez ideje nahradil dlouhodobou národní strategii, jejíž základní obrysy načrtli Palacký a Havlíček. Dva nosné pilíře této strategie jsou: národ, malý počtem a rozlohou, hledá svoji velikost, a nachází ji v kultuře a morálce, v oblasti ducha, nikoli ve vnější síle nebo v službičkování komukoli. Takový národ se podobá poutníkovi Komenského a Máchy, hledajícímu pravdu a schopnému poučit se ze své zkušenosti, většinou bolestivé a trpké. Takový národ ví, že nemůže vyměnit své dějinné geopolitické postavení, být-mezi-Německem-a-Ruskem, a sází proto na vnitřní moc, která ho chrání před hrozbou, že se stane pouhou hříčkou ve sporu, ale i dohadování a paktování velmocí.
Dlouhodobá národní strategie odmítá počtářství a ideologický dogmatismus. Kdo pouze počítá, snadno se přepočítá nebo se jednoho dne nedopočítá ztrát, protože nepočítá ve svých propočtech s dějinami jako veličinou proměnlivou, nevypočitatelnou. Mnichovani počítali roku 1938 s tím, že obětují-li Československo, usmíří Hitlera nebo usměrní jeho agresi na východ. Přepočítali se. Brežněv počítal roku 1968 s tím, že potlačením Pražského jara zachrání impérium před rozpadem. Mýlil se. Je třeba počítat, ale nepodléhat počtářství. Proč se počtářství přepočítává? Protože nezná moc ani podstatu času. Myšlení rozpoznává, co je dějinně zastaralé a překonané, nemůže se s ním proto paktovat, zatímco ideologický kalkul se mu vrhá do náručí v klamné naději, že drží krok s „duchem doby". Proti dlouhodobé, po generace promýšlené, ve zkouškách protrpěné koncepci se staví krátkozraké ideologické dogma a národu se vsugerovává: nám věřte, občani, nám neomylným partajním grémiím.
Jak se provádí demontáž národa? „Dělá" se jinak, než jak se zhotovuje imidž. Imidž vynáší jedince, firmu, politickou stranu do výšin trhoveckého obzoru, zatímco demontáž degraduje národ na spěchající masu producentů, konzumentů, obsluhovatelů, dorozumívajících se mezi sebou pokleslou češtinou, tedy jazykem, který již nemá pochopení pro řeč Máchovu, Holanovu, Vančurovu.
Národ „bez vyšší duchovní pravdy" zahyne, i kdyby ho chránila armáda, policie, zákony, vojenské pakty, píše roku 1908 Otokar Březina. Jak zahyne? Nám již nehrozí fyzická likvidace, kterou pro nás plánovalo nacistické Německo. Nehrozí nám poněmčení, poruštění, ani poameričtění. Národ hyne a zahyne, když se změní na domestikovanou masu odborníků bez ducha a požitkářů (konzumentů) bez vkusu a vnímavosti. Taková propadlost znamená ztrátu rozměru, který teprve povyšuje člověka na světodějnou bytost. Neuchrání nás NATO, nezachrání nás ani nějaký bůh Heideggerův, záchranu musíme hledat sami v sobě, ve své odvaze a velikosti. Jedinou nadějí je ­ vítězný prosinec.

* Žertujete?!

Mluvím naprosto vážně. Prožili jsme vítězství únorové i listopadové. Jedno otevřelo cestu k diktatuře partajní byrokracie, druhé uvolnilo prostor také pro loupeživou lumpenburžoasii. Ale Únorem, Srpnem, Listopadem politický kalendář českého národa nekončí. Před námi se rýsuje vítězný prosinec.
Jakub Deml nám zanechal svědectví, co soudil Otokar Březina o velkém svátku prosincovém. Uprostřed chladu a tmy, jež se zdají bez konce, zableskne nenadále, zčista jasna, jakoby zázrakem, jiskra, zazáří světlo: narodí se dítě a s ním i naděje. Tato básnická imaginace probouzí imaginaci politickou. Uprostřed honby za funkcemi, majetkem, slávou, uprostřed uspěchanosti a ideologického blábolení, lhostejnosti a nestoudnosti, rozčarování, přízemnosti, korupce povyšované na druhou přirozenost, vyšlehne náhle, jakoby z ničeho, jiskra, jiskra-myšlenka, a rázem zpochybní všechnu převrácenou normalitu. Otvírá se šance vystoupit z jeskyně do světa.
Vítězný prosinec je konjunkce „vyšší duchovní pravdy" s integrální demokracií: bez radikální demokracie je vyšší duchovní pravda bezmocná, bez vyšší duchovní pravdy upadá každá demokracie do polovičatosti.

(Úvahy, otázky a odpovědi Karla Kosíka), Petr Prouza

POZNÁMKA. Termín Lumpenbourgeoisie používal jako jeden z prvních Johann Hirsch - např. ve stati "Zur Soziologie des Austrofaschismus" v časopise "Der Kampf", Wien, č.5/1929, str. 222-227
Isaac Deutscher mluví o "lumpenproletariátu, který se přes noc promění v lumpenburžoasii" ("The Non-Jewish Jew and Other Essays" (London: Oxford University Press 1968)

*****

Karel KOSÍK Pražské jaro, „konec dějin“ a šaušpíler

1) Pražské jaro má podivuhodný osud: bylo odsouzeno a pohřbeno dvakrát, vítězi včerejšími i dnešními. Jeho prvními hrobaři byli normalizátoři roku 1968, kteří za pomoci sovětské invaze obnovili v zemi policejně byrokratickou diktaturu, smrtelně ohroženou lidovým protestem, a odsoudili Pražské jaro jako kontrarevoluci. Svůj verdikt vyhlásili v písemném dokumentu, nazvaném Poučení, které se stalo oficiálním výkladem dějin. Kdo se chtěl udržet v zaměstnání, publikovat, vystupovat na veřejnosti, dělat kariéru, musel opakovat poučky tohoto ideologického elaborátu a veřejně odsuzovat revizionisty, pravicové oportunisty, renegáty a kontrarevolucionáře, kteří prý tehdy podkopávali v Československu „základy socialismu“. Podruhé se koná smuteční obřad za Pražské jaro za našich dnů, roku 1993, kdy noví vítězové znovu ukládají jeho inspirátory a aktéry do rakve: český parlament schválil a prezident Václav Havel podepsal zákon, v němž se období od roku 1948 do listopadu 1989 vyhlašuje za etapu, kdy společnost byla – celých čtyřicet let – znásilňována zločinnou organizací – komunistickou stranou. Jeden z ústavních činitelů při výkladu a obhajobě zmíněného zákona napsal, že i politici Pražského jara zůstali dozorci koncentračního tábora, pouze na rozdíl od svých zlých předchůdců byli hodní (viz Rudé právo, 18. června 1993). Oba verdikty jsou arogantní a směšné zároveň. Dočasná organizace partikulárních interesů si osobuje právo vynášet definitivní soud nad dějinami.
Kdo chce pochopit podstatu Pražského jara, nemůže toto dvojí odsouzení přehlédnout. Proč zatracují vítězové, minulí i současní, Pražské jaro nebo bagatelizují jeho význam, prohlašují ho za odbytou záležitost a radí, aby se na tuto událost co nejrychleji zapomenulo? A pokud někdo z vládních činitelů hodnotí rok 1968 kladně, zneváží vzápětí velké vzepětí národa dodatečným ujištěním, že se tehdy projevené „dobré vlastnosti“ společnosti mohou dnes v míře nevídané uplatnit při plnění „velkého úkolu naší doby“, jímž je – neokapitalistická normalizace.
Obě písemnosti, jak Poučení z roku 1970, tak protikomunistický zákon z roku 1993, jsou pozoruhodné dokumenty, které sice neříkají nic pravdivého o Pražském jaru, ale vypovídají mnoho o sepisovatelích, prozrazují jejich vztah ke skutečnosti a stávají se trvalým, v literách zafixovaným svědectvím směšnosti a trapnosti obou vítězů. (Řeč zrazuje každého, kdo s ní zachází jako s ovladatelným instrumentem a nenaslouchá jejímu hlasu, nezvažuje její možnosti i nástrahy.) Poučení předpisovalo společnosti, jak se má na svoji nedávnou minulost dívat, a diktovalo každému, kdo se chtěl uplatnit, jak se musí chovat. Protikomunistický zákon dnešních vítězů určuje pohled na minulost právní normou, což je věc nevídaná a neslýchaná, možná pouze v zemi Josefa Švejka a Franze Katky.
Co spojuje naprosto různé vítěze, včerejší kolaboranty a stoupence „reálsocialismu“ s dnešními demokraty, že odmítají Pražské jaro a nemají porozumění pro jeho smysl? Je prokletím (všech? většiny?) vítězů, že vládnou v představě, jako by jejich panství bylo zajištěno na věčné časy, jako by k jejich programu a praxi neexistovala alternativa? Rok po porážce Pražského jara strhli tehdejší normalizátoři v Československu všechnu moc do svých rukou v bláhové naději, že není na světě síla, která by je smetla. Stačilo pouhých dvacet let, krátkých z perspektivy historie, krutě dlouhých z hlediska individuálního života, a systém, zdánlivě všemocný, náhle ztroskotal, přes noc se provalila jeho prohnilost a ztrouchnivělost. Pro dnešní vítěze je systém „tržního hospodářství“ nejen posledním slovem dějin, ale také dlouho hledaným a konečně šťastně nalezeným přirozeným řádem, který odpovídá podstatě člověka a nastoluje na Zemi normalitu.
Klíčovým slovem k pochopení Pražského jara i moderní doby je „norma a normalita“. Co je ve 20. století normální, jaká norma rozlišuje normálnost od nenormálnosti, přirozenost od umělosti a vykonstruovanosti? Pražské jaro patří k událostem 20. století, je od jeho problematiky neodlučitelné, a proto bez ní nepochopitelné. Kdo toto sepětí Pražského jara a moderní doby žil a promýšlel, bude se oprávněně ptát, zda Evropani, a tedy i Češi, museli čekat do roku 1989, aby jim Američan Francis Fukuyama znovu připomenul, po ruském emigrantovi Alexandru Kojevovi, starou myšlenku Hegelovu o „konci dějin“? Dějiny skončily roku 1806, říká Hegel, a bitvou u Jeny jsou uzavřeny. Zdravý rozum se vzpírá uznat takové tvrzení a namítá: jak mohly dějiny skončit, když přece evidentně pokračují, stále se dějí změny, každý den přináší něco nového. Tyto námitky vyplývají z nedorozumění. Hegel nepopíral změny a vývoj, pouze upozorňoval, že podstatné se již stalo a všechno, co následuje, jen rozšiřuje, rozvíjí, rozmělňuje etablovaný systém. Neděje se nic nového? Naopak, „konec dějin“ se prosazuje tak, že se stále něco děje, novější vytlačuje nové, nové vzniká, aby okamžitě nebo po chvíli zastaralo, ale v tomto nepřetržitém proudu novinek se nerodí nic podstatného, vše nové a nejnovější propadá sterilitě a bezpodstatnosti jako předcházející. Podstatou moderních dějin a jejich „konce“ je narůstání bezpodstatného, vytlačování podstatného vedlejším, záměna obojího: lidi jsou pohlcováni shonem za podružným, hromaděním druhotného, zatímco podstatné jim uniká.
Každá doba je určována vztahem, jaký lidi zaujímají ke skutečnosti, a tedy také sami k sobě. Tento určující vztah tvoří paradigma (vzorec) epochy. Paradigmatem antického světa je tetraktys, součtveří smrtelníků a bohů, Země a nebes, na něm se zakládá POLIS, stejně jako filosofie, architektura, tragédie, lyrika. Paradigma křesťanské éry se soustřeďuje do vztahu člověka k Bohu a odtud se rodí imaginace, která stvořila rotundy a katedrály, gregoriánský chorál, malby, plastiky. Paradigma moderní doby je charakterizováno emancipací, v níž se člověk vyprošťuje ze středověkých vazeb církevních i světských a chce ve všem užívat svého rozumu. Ale tento člověk netouží být pouze svobodný, usiluje také stát se pánem a vlastníkem přírody. Tato podvojnost, slučující svobodu s panstvím nad skutečností, není bez následků. Moderní člověk ovládá skutečnost, mění ji na manipulovatelnou a disponovatelnou realitu; fabrikuje nástroje, stroje, aparatury, ale především konstruuje zdokonalující se systém, zahrnující vědu, techniku, ekonomii.
Tento systém produkuje v grandiózních rozměrech artefakty, informace, požitky. Moderní doba je charakterizována bezměrným a nesmírným růstem, zvyšováním produkce a bohatství, její mírou je překračování každé a jakékoli míry – tedy bezměrnost.
Moderní systém je nepřetržitou transformací, v níž se skutečnost mění na propočitatelnou a disponovatelnou realitu, která je k službám člověka. Ale tento systém má také podivuhodnou vlastnost, že transformuje i lidi. Moderní člověk, který na počátku, v době Descartově, Diderotově, Mozartově, Kantově, prožíval a promýšlel svoji emancipaci z područí autorit jako vzmach a rozlet (Aufklarung), cítil se a žil jako heroický, ke svobodě mířící subjekt, propadá stále více do područí svého vlastního výtvoru, fungujícího systému na vytváření nezměrného bohatství. Nastává fatální záměna a proměna: moderní doba je epochou rozpoutaného subjektivismu, v němž někdejší subjekt–člověk je čím dále tím více spoutáván silami produkujícího systému a stává se jejich zajatcem a objektem. Role se mění: ze systému, který má sloužit člověku, se stává pán, pseudo–subjekt, degradující lidi na příslušenství svého fungování a rozmachu; lidi jsou odsouzeni k roli bezmocných objektů, pohybujících se uvnitř chodu této rozjeté mašinérie, neschopných a nemohoucích se z jejího sevření vyprostit. Dnešní realita, epocha „konce dějin“ je grandiózní, expandující a expanzivní „systém potřeb“, v němž jsou lidi redukováni, tj. poníženi na producenty a konzumenty. Tento systém je také jedinou a nejvyšší realitou, která vedle sebe, a zejména nad sebou nestrpí nic jiného, odlišného, svébytného, a strhává všechno do svého soukolí.
Co tedy znamená „konec dějin“? Jsou u konce dějiny? Nikoli, u konce a v koncích jsou dějiny moderního paradigmatu. Tyto dějiny jsou vyčerpány a ztratily tvořivost. Tyto dějiny jsou u konce se svým rozumem, tj. schopností porozumět tomu, co se vlastně děje, a přiměřeně jednat, jejich rozum přestal být jednotou rozumět a umět, chápat a odpovědně se chovat, poklesl na služebnou součást fungujícího systému. Tyto dějiny jsou v koncích také s imaginací, která se zvrtla v jednostranně technickou vynalézavost, zaměřenou na usnadnění a rozmařilost života, nikoli na život dobrý. Pokud se ve 20. století, v epoše „konce dějin“, rozpoutaného nihilismu a totálního ohrožení světa, tvořivá imaginace objevuje, potom pouze jako protest a revolta proti zavedenému vládnoucímu paradigmatu, jako odpor proti němu, a popisuje jeho hrůznost (dílo Franze Kafky), nebo se vysmívá jeho sterilitě a povyšuje smích na podstatný prvek kritického vědění (dílo Kafkova současníka a také rodáka z Prahy Jaroslava Haška).
Patří k podstatě, tj. nepravdě tohoto paradigmatu, že zaměňuje rozum s racionalizací, imaginaci s technickou vynalézavostí, a proto každý svůj velký objev vyhlašuje jako nástup nové dějinné epochy: po druhé světové válce vstupovalo lidstvo do atomové éry, dnes, podle tvrzení ideologů, začíná věk mikroprocesorů, počítačů – budoucnost náleží čipu. Ve skutečnosti jsou všechny tyto technicko–racionální vymoženosti pouhými etapami přežilého a vyčerpaného paradigmatu a s hrůznou zjevností vyjevují jeho nepravdu a zvrácenost. Čeština je dokonce schopna vyjádřit přesně podstatu tohoto paradigmatu, když jeho bytí charakterizuje jako zbytnělost (obéznost, rakovinné bujení), jehož doplňující stránkou je zbytečnost, nadbytečnost, přebytečnost lidí; věk čipů ohlašuje, že člověk jako bytost určovaná vztahem k pravdě nepřichází pro tento systém v úvahu, je zbytečný a přebytečný, dalšímu vývoji pouze překáží.
Ve střední Evropě se s neobyčejnou plastičností projevuje mystifikující povaha moderního paradigmatu. Jestliže se oprostíme od ideologického fetiše, kterému se nejen zalíbilo v číslici čtyřicet (panství policejně byrokratické diktatury), ale svým pohledem na ni také ustrnul, a zkoumáme dějiny střední Evropy od nesporného mezníku, kterým byla mnichovská zrada a kapitulace, tedy od roku 1938 do dneška, v rozmezí padesáti pěti let, zjistíme následující: toto krátké historické období překypuje posuny a přesuny majetku, střídáním nejrůznějších druhů vyvlastňování a přivlastňování. Po okupaci Československa nacistickým Německem je konfiskován židovský majetek, potom majetek těch, které nacisti označovali za nepřátele Třetí říše. Po skončení války je konfiskován majetek kolaborantů, zrádců, odsunutých Němců, ale také kapitalistů, statkářů, šlechty, církve, rolníků, živnostníků, řemeslníků a přechází do rukou státu, který se stává monopolním vlastníkem nejen věcí, ale i lidského inventáře, a s tímto svým vlastnictvím, spravovaným a řízeným policejně byrokratickou diktaturou, nakládá podle své vůle a libovůle. V dnešní době se tento majetek opět přerozděluje, vrací se šlechtě, církvím, bývalým majitelům nebo jejich nástupcům. Na místo všemocného státu, pro něhož jsou občani poddanými a on jejich neomezeným poručníkem, nastupuje po roce 1989 jako hlavní figura zbohatlík, mění se sociální hierarchie i takzvané hodnoty. Anonymní diktatura policie a byrokracie byla vystřídána anonymní diktaturou trhu a – trhovectví.
Všechny tyto obrovské přesuny majetku, procesy protichůdných a vylučujících se expropriací a apropriací, za nimiž se skrývají příběhy lidí (vraždy, sebevraždy, chtivost, lakota, zoufalství), probíhají uvnitř vládnoucího moderního paradigmatu a jeho reálnost ani legitimitu nikterak nezpochybňují. Paradigma moderní doby se prosazuje, třebaže jiným způsobem a s rozdílnými výsledky, v obou formách vlastnictví, které dominovaly 20. století, jak soukromě kapitalistické, tak státně byrokratické. V tomto nepřetržitém procesu přerozdělování majetku, jeho přivlastňování a vyvlastňování, kdy se naděje na zbohatnutí stává zaslepující vidinou, v této empirické a vulgární expropriaci probíhá proces hlubší, skrytý, neviditelný – expropriace metafyzická, v níž jsou lidi hromadně, denně a bez rozdílu zbavováni toho nejvlastnějšího a nejpodstatnějšího, kdy jsou vymršťováni ze vztahu k Bytí, pravdě či Zákonu, vrháni do procesu, v němž vládne druhotné, podružné, nepravdivé, polopravdivé. Tato metafyzická expropriace se týká všech, jak přivlastňovatelů, tak vyvlastňovaných, vyřazuje je ze zakládajícího a osvobozujícího vztahu k tomu, co jest, takže jako bytosti bez základu a opory, jako štvanci nejrůznějších běsů, posedlí fixními „idejemi“ a přízemními interesy, bez schopnosti orientovat se v tom, co se vlastně děje, upadají do nelítostného víru převrácenosti.
Pražské jaro jednoznačně odmítlo stalinismus nebo, což je pozdější název pro stejnou realitu, „reálsocialismus“, ale nepřiklánělo se ani k normalitě druhé části světa, jíž je kapitalismus (nebo, jak se dnes cudně, opatrnicky, bez odvahy proniknout k podstatě věci říká: tržní hospodářství). Protože se Pražské jaro odklonilo od normy, která v jedné části tehdejšího světa platila jako normálnost, a zpochybnilo její legitimitu, bylo jeho potlačení nazváno normalizací: lid, národ, společnost byly násilím vrhány zpět do převrácených poměrů, které vládly jako norma a normalita. Ve srovnání s nimi bylo Pražské jaro nepřípustnou výjimkou.
Také současná norma a normalita zavrhuje Pražské jaro jako nenormálnost, abnormálnost, výjimečnost, tentokrát zcela pošetilou, protože se prý pokusilo o nemožné, o „třetí cestu“ mezi kapitalismem a socialismem. Ale v okamžiku, kdy je jasné, že dnešní vítězný kapitalismus stejně jako zbankrotovaný „reálsocialismus“ vyrůstají ze stejného zdroje, z paradigmatu moderní doby a jejího „konce“, ukazuje se skutečný smysl Pražského jara: postavilo otazník (a vykřičník) nad legitimitou „reálsocialismu“ a současně ve svých klíčových okamžicích, akcích, myšlenkách zpochybnilo paradigma moderní doby vcelku a v obou variantách.
A proto otázka, o jakou věc tehdy vlastně šlo, odhaluje smysl a podstatu této události: ve hře a v sázce byly ustálené–instituce, lidová iniciativa zdola zpochybňovala vžitá dogmata o politice a realitě. Ať byl výsledek tohoto experimentu jakýkoli, sám jeho fakt, průběh počátečních sedmi měsíců (prolog), prvních sedmi dnů okupace (vyvrcholení) a následujících sedmi měsíců pozvolného ústupu (epilog), svědčí o „heroickém pokusu“, který není ošidnou a proradnou „třetí cestou“, ani nebyl polovičatostí, která by musela v dalším vývoji ztroskotat, i kdyby nebylo vnějšího zásahu. Pražské jaro nebylo marným pokusem o „třetí cestu“ odsouzenou k zániku, nezdaru, zapomenutí, ale trvá jako záblesk a tušení jediné cesty, která může lidstvo zachránit před globální katastrofou, jako nesmělý náznak imaginace, z níž se jednou zrodí nové paradigma. Revolty roku 1968 v mnoha zemích starého i nového kontinentu, na tehdejším Západě i Východě postavily otazník nad oprávněností vládnoucího dějinného paradigmatu a naznačily, že jeho tvořivé možnosti jsou vyčerpány, že „konec dějin“ vyžaduje paradigma nové.

2) Alain Finkielkraut připomíná větu z roku 1968: „Ekologie se domnívá, že stačí chránit životní prostředí. Filosofie soudí, že je třeba zachránit svět“. Jaký je její smysl? Být zajatcem soudobého vládnoucího paradigmatu znamená: omezit se na ochranu životního prostředí (Umwelt), zatímco příkaz doby zní: zachránit svět (Welt). Záchrana světa se může uskutečnit pouze jako změna paradigmatu, tj. základního a zakládajícího vztahu lidí k tomu, co jest, včetně vztahu k vlastnímu já (Selbst). Změna paradigmatu je totožná se změnou míry: protože se dnes v rámci vládnoucího paradigmatu přijímají opatření (prendre des mesures, die Massnahmen), ale překonaná a nevyhovující míra, převrácená míra, míra–nemíra (la dé–mesure, die Masslosigkeit) zůstává, devastace planety i lidí pokračuje, svět se stále fatálněji realizuje jako anti–svět, jako Dostojevského pod–světí, jako bezohledně fungující systém. Jaká opatření (les mesures) je třeba provést, aby se svět zachránil? Žádná opatření nemohou svět zachránit, pokud se lidstvo neosvobodí z vládnoucího paradigmatu, z oné míry, jejíž podstatou je nemíra (la dé–mesure), převrácenost a nepravda. Dva flagrantní projevy této převrácené, devastující, destruktivní míry: zbrojní průmysl a export smrtonosných nástrojů vyvolává jako doplňující opatření humanitární pomoc. Globální ničení přírody vyžaduje instituce, organizace, spolky na ochranu životního prostředí.
Záchrana světa je totožná s nástupem jiného paradigmatu, protože dnešní vládnoucí paradigma se realizuje a reprodukuje jako permanentní ohrožení světa, a všechno, co se podniká a dělá, jsou pouhá opatření, která se provádějí pod diktátem míry–nemíry, jejíž dvojznačnost a nepravda zůstává vykonavatelům skryta.
V dopisu ze 13. listopadu 1926 píše Rainer Maria Rilke: „...Valí se na nás prázdné lhostejné věci, zdánlivé věci, životní atrapy.“ Moderní doba je podle básníka obdobím atrap, pouhých imitací, umělotin, náhražek. Nezná již věci, jimiž byli obklopeni naši předkové, věci, které vytvářely důvěrnost prostředí a v nichž se z generace na generaci přenášela lidskost a blízkost. Naše epocha již neví, co je studna, věž, dům, jablko, kroužící orel. Jsme zaplaveni atrapami, které se vnucují svou agresivitou a neodbytností.
Je neštěstím a neposloužilo věci, že Rilke a po něm také Heidegger nazvali tuto náhražkovitost moderní doby falešným a zavádějícím jménem: „amerikanismus“. Tím vznikal dojem, jako by problémy moderní doby spojené s „koncem dějin“ přicházely do Evropy z jiného kontinentu a byly importovány z jiné kultury, ačkoli pravda je, že jsou evropským a pouze evropským produktem. Evropa není amerikanizována, nýbrž Evropa, stejně jako Amerika a Japonsko, vstoupily do závěrečné fáze „konce dějin“.[1]
Nietzsche vyslovil hlubokou myšlenku, že hlavní postavou moderní doby a „konce dějin“ se stal „der Schauspieler“ (Fröhl. Wiss., §356). Bylo by omylem a nedorozuměním překládat tento termín ekvivalentem: herec. Češtině chybí odpovídající substantivum pro onen význam, ale má naprosto přiléhavé sloveso, odpovídající německému výrazu, když říká: producírovat se, předvádět se.
Šaušpíler je ten, kdo se předvádí publiku, kdo se producíruje před obecenstvem. Šaušpíler potřebuje diváky a všechno, co koná, je určeno publiku a veřejnosti. Šaušpíler je veřejný činitel, který svým předváděním udržuje obecenstvo v napětí, on sám je středem této pozornosti, je osobou, která žije tak, že je veřejnosti stále na očích a dožaduje se znovu jejího pohledu a uznání. Je to člověk okamžiku a mistr přítomné chvíle. Všechno, co podniká, dělá pro tuto chvíli, žije tím, co je právě teď, přechází od jednoho teď k druhému a dalším, protože každé teď zaniká s jeho právě provedeným vystoupením. Jeho doménou je chvilkovost. Je natolik závislý na veřejnosti a jejím mínění, že se jeho osudy určují její chvilkovou naladěností. Je pánem veřejnosti, pokud je středem pozornosti a obecenstvo mu věnuje svoji přízeň, ale je také otrokem veřejnosti, neboť je naprosto závislý na jejím mínění. Protože se veřejné mínění mění a není nad ně nic proměnlivějšího, klesá či stoupá důležitost a popularita šaušpílera podle měnících se nálad veřejnosti.
Nietzscheův šaušpíler je vnitřně spřízněn se „sofistou“, kterého Hegel považoval za charakteristickou figuru moderní epochy. Moderní doba má mnoho společných rysů s úpadkovým obdobím starého Říma a v postavě „sofisty“ se její pokleslost a vyprázdněnost koncentruje. („Die Zeit der römischen Kaiser hat viel Ähnlichkeit mit der unsrigen.“) Tam i zde je člověk redukován na abstrakci, na osobu, která sleduje prozaické záměry a je hnána holými interesy. Není obětí poměrů, ale jako součást poměrů převrácených obětuje své egoitě, své honbě za komfortem a poživačností: přírodu, kulturu, ideje, čest, morálku, myšlení. Mírou všech věcí je člověk, ale člověk redukovaný na omezenost svého chtění a partikulární účelovosti. Kde vládne „sofista“, tam není místa pro vznešenost („Alles Höhere ist ausgezogen“).
Skutečnou podstatu a roli šaušpílera však pochopíme teprve tehdy, jestliže si uvědomíme, že jeho proti pólem je architekt (Baumeister). Na rozdíl od šaušpílera, který ztělesňuje chvilkovost a prchavost okamžiků, vyznačuje stavitelovu práci trvalost a posláním jeho díla je přetrvat právě přítomnou chvíli, trvat po generace. Slova vyjadřující rozmanitost stavitelovy tvorby – dům, tvrz, stavení, usedlost, mlýn – označují cosi pevného a solidního, co se brání chvilkovosti a provizoriu. Stavitel nepracuje pro obecenstvo a jeho dílo není určeno veřejnému mínění. Architekt, který postavil chrám, nezamýšlel, aby kolem stavby a v ní postávali nebo se promenovali zvědaví diváci, prohlíželi si kuriozity a jeho dílo „esteticky konzumovali“. Chrám není budován pro obecenstvo, ale pro Obec. Obecenstvo je pokleslá obec, obec v rozkladu. Chrám je jedním z míst, kde se obec shromažďuje a slaví svoji pospolitost. Architekt proto nemá nic společného s veřejným míněním, s jeho vrtkavostí a proměnlivostí. Protějškem a doplňkem šaušpílera je náladové obecenstvo, veřejnost se svým míněním, skandující davy, provolávající hned slávu a vzápětí hanbu, kdežto stavitel–architekt má spoluhráče jediného: Obec a její trvalost.
V moderní době šaušpíler vytlačil stavitele na vedlejší kolej, stal se hlavní osobou, miláčkem obecenstva, a tato proměna signalizuje, že se Obec (POLIS, la communauté) rozpadla a na její místo nastoupila veřejnost. Lidé se již nesdružují v Obci, ale rozptýlili se do efemérní a náladové veřejnosti. Tam, kde je stavitel vytlačen do podřadného postavení a vedoucí místo nahoře získává šaušpíler, dochází k převrácenosti, a všechno včetně soukromí, včetně politiky, včetně kulturního provozu se mění v prostor pro předvádivost šaušpílera jako všudypřítomné osoby. Protože se stal šaušpíler rozhodujícím pánem, inscenuje se skutečnost jako nepřetržitý sled obrazů, lidi žijí skutečnost na obrazovce, rozdíl mezi skutečností a promítaným obrazem mizí.
Obraz vystupuje jako skutečnost sama a skutečnost je pouze tehdy reálná, jestliže je promítána jako obraz a předestřena divákům jako podívaná. Tam, kde je stavitel zatlačen do pozadí a jeho místo okupuje šaušpíler, musí se stát zdánlivost hlavní kategorií doby. Pouze ten, kdo se předvádí a denně se ukazuje na veřejnosti, jest, je důležitý, je uznáván jako činitel: jakmile se neukazuje, zmizel a již není. Není důležitý sám člověk, rozhodující je jeho obraz ve veřejnosti nebo – jak se dnes říká – jeho imidž (image). Člověk je imidž a imidž dělá člověka. Veřejnost je kolbiště, kde šaušpíleři všech zabarvení a věků konkurují o svůj imidž. Život se žije jako nepřetržitý zápas, jako úsilí bez oddychu a odpočinku udělat si imidž, vylepšit si imidž, zdokonalit jej, být trvale v soutěži popularity na předním místě. Všichni šaušpíleři, ať jde o zpěváky, boxery, tenistky nebo politiky, denně bojují o přízeň veřejnosti a žárlivě střeží své umístění v pořadí oblíbenosti. Kdo se nejdéle udržuje na předním místě žebříčku a zůstává na horním místě, nahoře, je důležitý a považuje se za vrchol. Kdo jsou na špici popularity, veřejného mínění, anket, těm patří obdiv, uznávají se jako hrdinové, prokazují se jim pocty jako hvězdám současnosti a – kultury.
Šaušpíler je figurou „konce dějin“. Jeho podstatou je imitace. Šaušpíler napodobuje, inscenuje, režíruje, aranžuje a provádí v malém, co doba jako „konec dějin“ organizuje ve velkém. „Konec dějin“ je imitace ve velkém, grandiózní produkování náhražek.
Dějiny spějí ke konci a v této vyčerpanosti jsou zeslabeny natolik, že již jen imitují imitované, neboť ztratily tvořivou imaginaci. Producenti moderního komfortu a blahobytu jsou zároveň v jedné osobě vykonavateli „konce dějin“. Ale realizátoři „konce dějin“ jsou také hrobaři tohoto konce a nevědomí připravovatelé jiného začátku. Čím dokonaleji bude bezdějinnost dějin fungovat, čím všednější každodenností se pro lidi (jejich menšinu) stane komfort se všemi svými průvodními znaky, z nichž jedním z nejdůležitějších je umrtvující nuda a ohlupující rozmrzelost (volající po drogách a umělém rozptylujícím napětí), tím dříve se zrodí z hlubin lidskosti nová imaginace, jejíž představivost je tak převratná, revoluční, osvobozující, že si dovede představit jiný způsob života, který není fatálně určován dvojznačností „konce dějin“.

3) Co se stalo s disidenty, když se po listopadu 1989 ujali vládních funkcí? Co udělali s mocí, co udělala moc s nimi? Obě otázky jsou součástí dávného a dosud nevyřešeného problému: jaká změna se děje s opozicí, když se chopí moci a má uskutečňovat své sliby, prokázat oprávněnost své kritiky dřívějšího režimu, komu a čemu otvírá svým jednáním prostor, jakým silám připravuje půdu, jaké vášně, činy, interesy vyvolává?

Stojí za to znovu se zamyslet nad smyslem známého výroku Jana Patočky o „solidaritě otřesených“.
Záleží na tom, co se rozumí „otřesem“ a jakou povahu má, resp. musí mít z něho vyplývající „solidarita“. Vznikají pochybnosti, zda „frontový prožitek“ účastníků první světové války, jak ho popisují Chardin a Jünger, obsahoval kromě pocitu hrůzy také hlubší, „metafyzickou“ složku a byl opravdu „proměnou životního smyslu“, „základní změnou v lidské existenci“, zda „člověk v uniformě“, voják, stanul tehdy na vrcholu lidských možností a dosáhl „absolutní svobody“. Na pozadí těchto tvrzení klade Patočka otázku: jestliže „frontový zážitek“ vynesl účastníky války (všechny? některé? privilegované, tj. reflexe a literárního záznamu schopné?) na samu hranici lidských možností, proč se nestal „dějinným faktorem“, který by ke své podobě přeměnil svět? Patočka odpovídá: protože těmto jednotlivcům chyběla soudržnost a jejich zkušenost nepřerostla do „solidarity otřesených“. Ale mohlo se vůbec něco takového stát? Jsou texty, jichž se Patočka dovolává, autentickým záznamem toho, co se s lidmi v první světové válce na frontách dělo, nebo jsou literární stylizací a mystifikací? Nejsou Jüngerovy vývody o metafyzické (a také osvobozující) povaze „frontového prožitku“ kamufláží, která pokračuje také později, kdy se autor jako důstojník nacistického wehrmachtu účastní válečného tažení proti Francii a Rusku, ale záznam o těchto událostech vyznívá jako duchaplný cestopis, v němž německý vzdělanec referuje o zvycích obou „navštívených“ zemí a vydává počet z knih, které tehdy četl? (Teprve ve chvíli, kdy ustupující nacistické armády opouštějí obsazené země Evropy a tanky spojenců pronikají na území Německa, použije Jünger na adresu vítězů dosud pečlivě opomíjené slovo: okupanti.) Byl frontový zážitek opravdu vrcholem, z něhož izolovaným účastníkům války nezbylo po jejím skončení než sestoupit do nížin běžného života? Všednost 20. století se nedá redukovat na ubíjející nudu a systém prázdných konvencí, jak je znal a popisoval ještě Tolstoj, ale šíří se jako všudypřítomná agresivita, která do svých služeb zapřahá vědu, techniku, inteligentnost, vynalézavost. Pouhý a holý život se prosazuje jako devastující bujení a pustošení životo–dárnosti. Kdo prošel skutečným osvobozujícím otřesem (a nikoli pouze „frontovým prožitkem“), nemůže se vrátit do „normality“, protože otřes jej poučil, že norma, která tuto normalitu určuje, je zdrojem celého systému nejrůznějších perverzí (zvrácenin). Návrat z vrcholů života, kdy se v otřesu náhle, jakoby zázrakem, zjevuje sama podstata lidské existence a její smysl, není pádem do neutrality, ale dobrovolně převzatá odpovědnost vzepřít se devastujícímu panství zvrhlé „normality“.
Vytvořili a ztělesňovali „solidaritu otřesených“ čeští disidenti? A jestliže ano, proč se jejich pospolitost zanedlouho po vítězství „sametové revoluce“ rozpadla a zbyly z ní jen vzpomínky a trosky?

Osvobozující otřes je něco jiného než dočasné vychýlení, po němž dříve nebo později následuje návrat do dřívějších obvyklostí, ani není totožný s pocitem zneuznání, vyloučením ze hry, pronásledováním nebo pádem. Ve všech domnělých, povrchních a dočasných otřesech číhá nebezpečí, že se postižení vzpamatují z pádu, exkomunikace, zneuznání ve chvíli, kdy se sami ujmou moci a dostane se jim veřejných poct. Z bývalých kritiků, kteří štěrbinou svého dočasného vyřazení a pronásledování postřehli mnoho podstatného a prokázali občanskou statečnost, vyrůstají potom, po nástupu do vládních a veřejných funkcí, do sebe zahledění držitelé moci a nositelé zásluh, jejich obzor se zužuje, soudnost vypovídá službu, kritický duch usíná. Kritici dřívějších poměrů se mění v apologety přítomnosti, kterou považují za svůj výtvor a obhajují ji jako přirozený řád lidstva a nejlepší ze všech možných světů.

„Frontový prožitek“ ani zkušenost disentu nejsou totožné s osvobozujícím otřesem, v němž se člověk proměňuje v celém svém bytí (PERIAGOGÉ, METANOIA), kdy rozpoznává, co se vlastně děje, a odpovídajícím způsobem jedná. Kamarádství na frontě, vzájemné ručení pronásledovaných a postižených na jedné straně a solidarita rodící se z osvobozujícího otřesu na straně druhé jsou tři odlišné fenomény a pojmenovávat je všechny jedním názvem vyvolává nebezpečí, že se zvláštnost každého z nich zatemní.

Solidarita otřesených není věcí domluvy, úmluvy, smlouvy, kdykoli a kýmkoli vypověditelné, ale znamená trvalou, nepromlčitelnou, nezcizitelnou věrnost tomu, před čím se koříme, aniž se stáváme otroky nebo modloslužebníky, čemu sloužíme, aniž bychom se upisovali služebnosti.
Étos, který lidi napřimuje, aby neklesli do přízemnosti a nepropadli nestoudnosti, není soubor dohodnutých pravidel soužití nebo výčet regulí, které předpisují, jak se má člověk chovat, aby byl šťastný, nebo – jak se dnes říká – úspěšný. Étos je závaznost, která člověka váže k Bytí, a věrnost této závaznosti je základ oné solidarity, která nemůže a nesmí být dočasná (na výpověď), ani relativní (vztahující se k určitým lidem): jen v této závazné závažnosti a závažné vázanosti k Bytí je člověk svoboden. Vztah k Bytí není ani pouhé konstatování faktů či konformita s poměry, ale událost – prolomení jeskyně a vzestup do Otevřena.

Teprve v osvobozujícím otřesu se člověku zjevuje tajemství moudrosti a otevírají se mu, „napodiv samých andělů“, „in admirationem ipsis Angelis“ (Komenský, Via lucis), všechny propasti Bytí – spravedlnost i vina, život a smrt, dočasnost i trvalost. Teprve v tomto otřesu se provádí osvobozující diference podstatného a vedlejšího. Co se doposud zdálo důležité, klesá na místo podružné a vyjevuje svou malichernost. Kdo prošel osvobozujícím otřesem a nahlédl v něm tajemství Bytí, nemůže se vrátit, nemá–li zradit sám sebe, do „normálního“ stavu a podvolit se oné normě, která jako paradigma vládne nad lidmi a nutí je, aby se podřizoovali jejím pravidlům, jejímu diktátu, jejímu stylu, jejímu šílenství. Kdo takto odmítá běsnění doby, stává se v očích mnohých nebo dokonce i většiny – bláznem.

(Při jedné z procházek po Břevnově a Strahovem se Patočka náhle zastavil, prudce zatočil holí, jen zřídkakdy ji s sebou nosíval, a řekl mi: „Poslyšte, někdy mne až jímá závrať, když si připomenu, jak strašlivě se v něčem Komenskému podobám: oba jsme blázni.“ Dva vznešení blázni, rozdávající moudrost.)

Výše než protest proti jedné podobě vládnoucího moderního paradigmatu stojí revolta a solidarita otřesených, popírající oprávněnost dnešního paradigmatu v podstatě a ve všech jeho variantách. Frontový zážitek ani mentalita postižených nejsou tím, z čeho se může zrodit „unum necessarium“ moderní doby: zachránit svět před propadnutím do bezduchého systému produkování a konzumování. O takovou záchranu se pokouší solidarita, která vzniká z osvobozujícího otřesu.

4) Co je Praha dnes? A jak se vyrovnáváme s tím, co bylo roku 1968 nazváno „krizí
současnosti“? Krize pokračuje, rozpadem sovětského impéria a krachem „reálsoc